Jsem prapraprapravnuk Karla Jaromíra. Stálo mě to trochu koumání na matrice a je to tak. Jestli mě to k něčemu předurčuje? Těžko. Na mém rodě se krásně potvrzuje to, že jakékoliv geny, které do své výbavy dostaneme, vůbec nic neznamenají. Můj mladší bratr Jakub, pochopitelně stejně příbuzný s tímto literátem, řeší ve svém životě úplně jiné věci.

S jeho dovolením vám o něm něco prozradím. Je to rebel s velkým R. Už od gymnázia se nechtěl smiřovat s vyšlapanou cestičkou, často vyhledával zkratky a odbočky. Jenže jak to u takového puberťáka vypadá, když se chce trhnout? Koule ve škole, partička, občas dostal na budku…

Až teď, v dospělejším věku, jsou projevy jeho nestejnosti smysluplnější. Klasický model „škola – práce – rodina – důchod“ pořád nezačal uznávat. A prožívá nezapomenutelná dobrodružství. Teď zrovna brigádničí na Magnetic Island v Austrálii, spí v tee-pee a kdykoliv s ním mluvím, z pozadí zní řev papoušků, šumí vlny anebo hlahol veselých protinožců.

Můj starší bratr Michal, skromný pedagog, který učí na stejném gymplu, kde kdysi studoval i on, a učit bude nejspíš až do stáří, tuto hypotézu jedině potvrzuje.

To, jaký vedeme život, není tedy ani genetickou výbavou, ani druhem výchovy… Dokonce nás nemusí svazovat ani naše doposavaď odžité. Každý z nás každou novou chvíli můžeme přebrat otěže za svůj život. Na osudovost a karmu se vymlouvá kde kdo, ale Vy už tím, že tápete, jste někde jinde. Co teď s tím? Povolte si změny, třeba krůček po krůčku. Jen začít…