Když zmiňuju „utržený řetěz“, asi hodně lidí napadne, že v kontextu Thajska, o kterém chci napsat, jde o nějaké čuňačinky. Jenže to jste úplně vedle.

Naopak. Dnes můžu zvěstovat radostnou novinu o dalším děťátku na cestě. Je to tak, za chvilku budeme čtyři. K našemu milovanému dvouletému torpédu přibude v létě další mrňavá divoženka. Už teď se cítím jako dost zapálený táta. A co asi přijde, až se ta naše radost zdvonásobí. Každý rodič jistě dobře ví, že to potěšení jde ruku v ruce i se starostí. No a mně přijde velká škoda, kdybych měl propadnout pocitu, že ten krásný rodičovský čas musí být něčím vykoupený. Občas se o mě takové pocity pokouší – únava, rutina, omezení….

Takže jsem se rozhodl, že převezmu otěže nad tím, co je dané a zmocním se toho. Nejdřív pro sebe tak, abych poté byl i dobrým tátou, manželem. Chce to dobrého chlapa, a ne fotříka.

Jeden z konkrétních činů, který měl tuhle mou filosofii uvést do praxe, byla má listopadová cesta do Thajska. Jakmile ho otevřeli pro turisty, byl jsem jedním z prvních, kdo se do téhle země zaslébené vrátil. Kdybyste věděli, jak mě sem mé srdce táhne, pochopili by i zcela tradiční rodiče. Samozřejmě i ve mně se to pralo, ne že ne. Přeci bych měl být mým holkám po ruce. Pak jsem si ale jednoho večera uvědomil, že to je naučený program, který mi jede v hlavě. A místo, abych se jím slepě řídil, rozhodl jsem se nad tímhle tématem pozastavit. Je to podobné, jako když lidé obecně naříkají „teď není dobrá doba na cestování, covid, restrikce…“. Když se jich ale člověk zeptá, jaká konkrétní překážka je brzdí, vlastně neví.

Cíl: týden naplněný dobrodružstvím, euforií, radostí; Cesta: zabezpečit co nejlépe rodinu po dobu, co tu nebudu, zjistit co a jak s covidem, seznámit s mým cílem manželku a nabídnout jí rovnoprávná protiplnění.

Došlo mi, že mě mohou chvíli postrádat. Kdybych zůstal o dovolené tady, byl jim, a hlavně sobě, „omšelý“. Napadlo mě taky, že plnit si své sny je tím nejlepším do vínku mým dětem, aby odmala věděli, že se to dá. Konec konců i právě manželce, pokud o to bude stát. Takže tuhle oběť na oltář všednosti rád přinesu.

Co tím celým chci říct? Dá se vymanit se z běžnosti, z očekávání. Podívat se na mnohá témata z jiné perspektivy, než kterou jsme je nazírali doposud. Plnit život po okraj, třeba z malých střípků, i když to vyžaduje snahu. Nevymlouvat se na rodinu. Být svého štěstí strůjcem, protože jedině tak mohu štěstí rozdávat okolo sebe. A přitahovat podobně laděné lidi. Hledat a nacházet cesty, na kterých splývá „muset“ a „chtít“.

Když člověk cestuje sám, často mu dochází věci, které zahlcen hlasy ostatních neslyší. Když jsem se takhle jednu chvíli válel v moři na půlmetrový hloubce, vlny si hrály s mým bezvládným tělem vždy do doby nádechu, a pak zas… blesklo mi hlavou todle: Já se prostě chci „muset“ do Thajska vracet!

Od té doby jsem popsal 10 listů A4 svými myšlenkami, kontaktoval spoustu mých přátel, kteří mají k tématu co říci a vyšlo mi, že prostě do Thajska budu vozit různé malé skupinky lidí. Prožijeme tak spolu svět kontrastů, který právě lidi přiměje nad svým životem uvažovat. Budu jim k ruce nejen jako průvodce, co zemi dobře zná, ale i proto, že si to spolu náramně užijeme, jako ale neskutečně!, a možná se dobereme i nějaké transformace. Vždyť kde jinde člověk svůj život přehodnotí a získá sílu, než obklopen úsměvy, teplem, vzrušením, příslibem něčeho nového…

Sám to tak prožívám při každé mé CESTĚ…